Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   PODŘIPSKOLIBOCHOVICKOHRADY A VRCHOLY   >   Toulky Zahradou Čech: Historické skvosty na březích Ohře

Toulky Zahradou Čech: Historické skvosty na březích Ohře

Vydejme se dnes spolu na jih Zahrady Čech, tam, kde úrodné území napájí řeka Ohře. Uděláme si nepříliš náročný výlet – nějakých patnáct kilometrů – a je úplně jedno, půjdeme-li pěšky, nebo pojedeme-li na kole, v obou případech nás čekají tři historické perly Zahrady Čech.

Informace

Budyňský hrad a Malá Ohře

V Budyni nad Ohří stával ve středověku vodní hrad a Zajícové z Házmburku v něm štědře hostili alchymisty z celého světa. Působil tu i slavný astrolog a alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan, který tu jen tak bokem, jako vedlejší produkt výroby zlata z kdejaké materie, napsal jednu z vůbec prvních českých kuchařek – „Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají“. Je také docela možné, že právě alchymistické pokusy stojí za fatální nehodou, při níž polovina hradu vyletěla do povětří. Tři sta let poté už bylo jasné, že poničené části hradu nikdo neopraví, a tak bylo východní a jižní křídlo s věží strženy. Z písmene U tedy zbylo jen písmeno L, pokud jde o tvar hradního komplexu. Dnes mnohého turistu ani nenapadne, že hrad původně vypadal jinak – stále má svůj půvab i své tajemství. Alchymistická minulost je samozřejmě středem pozornosti návštěvníků, a tak se můžeme nechat provést Jandovým muzeem, jehož součástí je i autentická dílna adeptů královského umění zaplněná tyglíky, kahany, měchy, baňkami, kdejakým tajuplným náčiním a je tu i athanor - alchymistická pec. Až projdeme branou budyňského hradu ven, nebudeme ještě město opouštět. Jednak se potěšíme pohledem na barokně přestavěný gotický kostel sv. Václava a potom – přece si nenecháme ujít příjemnou procházku po Naučné stezce Malá Ohře. Nejdřív ovšem musíme vědět, co Malá Ohře je. Jde o šest kilometrů dlouhý náhon, který začíná kousek za Libochovicemi a v Písteckém lese u Budyně se zase vrací do mateřského koryta. Vybudován byl, aby donesl vodu budyňskému mlýnu a roztočil jeho kolo. Dnes po jeho březích vede stezka osazená šesti informačními tabulemi, ze kterých se lze dozvědět spoustu zajímavých věcí o zdejší historii, fauně i flóře, o hraběcí cestě, bažantnici – zkrátka, nudit se nebudeme. Cesta vlastně kopíruje tok Malé Ohře a končí v místě zvaném Špička, kde náhon znovu splývá s hlavním korytem řeky.

Zámek Libochovice

K dalšímu cíli se vydáme stejnou cestou – jen už neodbočíme na naučnou stezku, ale půjdeme proti proudu Malé Ohře Budyňským lesem, vedeni cyklostezkou č.6, až do Kostelce nad Ohří, kde obhlédneme barokní kostel z dílny Kiliána Ignáce Dientzenhofera, dáme si zdejší báječné pivo v pivovarské restauraci Dvůr Perlová voda (už jste o ní v Toulkách četli) a pokračujeme přírodní rezervací Myslivna, kde je chráněn souvislý komplex mokřadů, lužních lesů a svahových pramenišť v nivě Malé Ohře až k mostu přes řeku, který přejdeme. A jsme v Libochovicích. Protože jsme lačni pamětihodností, prohlédneme si farní kostel Všech Svatých, kde je nad hlavním oltářem umístěna zajímavá freska z prvních let 20. století s názvem České nebe, na níž jsou zobrazeni čeští světci. Hlavní cíl je ovšem jiný – barokní perla, nádherný libochovický zámek. Původně gotická tvrz přestavěná na renesanční zámek, který vyhořel a byl přestavěn v barokním stylu Italem Antoniem Portou koncem 17. století. Zdejší expozice je velmi zajímavým průřezem bydlením a životem šlechty od renesance do konce devatenáctého století. Největšími lákadly je obrovský Saturnův sál, ojedinělé sbírky gobelínů, intarzovaného nábytku a orientálního porcelánu, osmero vzácných modrobílých kachlových kamen a soubor krajinomaleb i portrétů. Neméně krásný je i park, zpočátku francouzský, zvolna přecházející v krajinářský anglický. Zdejší slavné skleníky bývají příležitostně otevřené, tak třeba budeme mít štěstí.

Zřícenina hradu Házmburk

V Libochovicích vyhledáme červenou značku a ještě než opustíme město, zajdeme ke hřbitovnímu kostelu sv. Vavřince, jehož barokní podoba pochází ze dvacátých let 18. století. A pak už - poslední perla, poslední cíl. Není třeba ho nijak zvlášť hledat – po celou cestu ho totiž budeme mít před očima. Dominanta kraje, objekt hrdosti patriotů, král středohoří, starobylý Házmburk, místními něžně nazývaný Hanžburek. Vinicemi a švestkovým sadem dojdeme až k hradní bráně a pak už jen žasneme. Popisovat Házmburk a výhled z něj, to je úkol pro Máchu, Goetha nebo Seiferta. Člověk si tu připadá jako na palubě členité a obrovské zaoceánské lodi, která uvízla na souši. Na níže položené zádi Černá věž, na přídi, o hezkých pár metrů výš, věž Bílá. Kam se člověk podívá - České středohoří ve své totální malebnosti. Jen na jedné straně běží do dáli rovina plochá jako stůl, ze které se vzdouvá důstojný Říp, magická osamocená hora. Jde to ještě výš? Jde – takže vzhůru na Bílou věž. Plastická mapa krajiny, rybníčky, lesknoucí se stužka Ohře, kopce, kopce, kopce, vinice - geometricky přesné, jako nějaká zelená grafika v krajině. Zajícové z Valdeka, podle nichž se hrad i jmenuje – Hasenburg = Zaječí hrad – přesídlili dolů, k Ohři, právě do Libochovic a Budyně a nechali hrad hradem, takže z něj byla zřícenina už koncem 16. století. Teprve romantismus, který vynalezl turistiku, objevil nezměrný půvab Házmburku a od té doby se z něj lidé nepřestali radovat.

Autor textu: Rostislav Křivánek