Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   LITOMĚŘICKOHRADY A VRCHOLY   >   Toulky Zahradou Čech: Máchovské putování

Toulky Zahradou Čech: Máchovské putování

Jednoho pozdního zářijového dne roku 1836 objevil se na cestě nedaleko Litoměřic mladý, pětadvacetiletý muž v dlouhém šedivém plášti s červenou podšívkou, na hlavě červenou čepici, na nohou pohodlné jezdecké boty, v kapse tři dvacetníky. Šel pěšky z Prahy. Nebyl to pro něj žádný mimořádný výkon, prochodil pěšky celé Čechy i půl Evropy a byl zdatným chodcem.

Informace

Směřoval do domu Na Vikárce, kde měl dohodnutý podnájem, měl zajištěnu i práci u litoměřického advokáta Josefa Filipa Durase, kde bude pracovat jako amanuensis, tedy nižší soudní úředník, přesněji písař. Litoměřice… Krásné město v krásné krajině.

Tady prožije svůj život, sem se za ním přistěhuje jeho milovaná Lori, jen co porodí dítě a trochu se zotaví. Karel Hynek Mácha poprvé otevřel okno své světničky a podíval se do kraje. „To mi bohové hor dopřáli, jako svému ctiteli,“ vydechl ohromen panoramatem Českého středohoří s milovaným Házmburkem, který při svých cestách několikrát kreslil a říkal mu láskyplně „Hanžburek“. Až k Labi táhly se vinice, za řekou rovina a pak už reliéf kopců, jaký jinde ve světě neuvidíte.

Nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.

Osud s námi ale hraje kruté hry. Když se o pár dní později, v sobotu 1. října, narodil Eleonoře Šomkové syn Ludvík, byl už Karel Hynek pevně rozhodnut, že se s Lori vezmou, dokonce v pražském kostele sv. Štěpána dohodl datum svatby – úterý 8. listopadu brzy po ránu. Kde by byl tušil, že v ten den ho ponesou na márách ke hrobu a že o necelých osm měsíců později Lori pohřbí i synka Ludvíka. Protože ale naštěstí nevíme dne ani hodiny, byl Karel Hynek šťastný a plný plánů. Chodil do kanceláře, rád zašel na dobré pivo, a jak měl chvíli času, vyrazil do okolních kopců. Ze všech nejraději měl Radobýl, tam chodil nejčastěji. Byl tu i v neděli 23. října. Středohoří bylo nádherně vybarvené do hnědočervena a básník střídavě hleděl do krajiny a do papíru. Upravoval čerstvou báseň Cesta z Čech. S pohledem na Hanžburek dopisoval poslední dvě strofy:

„V zříceninách rozvalen
tamo leží hrad ten starý!
V modré roucho zahalen
pod ním stojí lesík jarý,
černá věž ční z něho jen.

Taký hrad — to vlasť je tvá!
hrdé stavby sešlé rumy;
pohleď na ni z daleka,
snad tvé žalující dumy
z tuhého ji zbudí sna!"

Slunce mezitím zapadlo a nad Radobýlem se rozzářily tisíce hvězd. Básníkovu pozornost ale poutalo spíše cosi pozemského – v Litoměřicích se začalo rozlévat zvláštní světlo. A pak vyšlehl první plamen. A zrovna nedaleko Máchova bytu. Básník okamžitě vystartoval a běžel a běžel. Za čtyřicet minut ozlomkrk běhu byl na místě. „Jedenácte stodol, plných obilí, hořelo najednou a vítr do toho foukal až hrůza. Takovou jasnosť a horkosť jsem jaktěživ neviděl. Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes ni," psal potom rodičům. Lidé se báli. Jen čtyři odvážlivci se vrhli k plamenům – Karel Hynek byl jedním z nich. Nechal si polít hlavu vodou, aby mu vlasy nechytily a začal hasit. „Já jsem ustavičně střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždy, nežli jsem vodu vylil, musil jsem si obličej natřít a napít se." A v tom byl právě problém. V té kdovíjaké vodě, kterou zaháněl žízeň. Oheň sice zastavili, ale už druhý den se Karel Hynek necítil dobře. A mělo být hůř. O týden později se svěřil domácímu a o pár dní nato se omluvil z práce. To byl pátek 4. listopadu. „Musím mít plíce již na uhel spálené," sotva to sípal, pozbývaje hlasu. Krátce po půlnoci, v neděli 6. listopadu, zemřel. Snad to byl zápal plic, snad cholera, to už se nejspíš s jistotou nedozvíme. Jisté ale je, že jeden z největších básníků, jaké kdy tahle země zrodila, zemřel ve věku nedožitých šestadvaceti let ve městě, které si vybral jako svůj nový domov. Letos tomu bude právě 180 let.

V básníkových stopách

Litoměřice a okolí jsou dodnes Mekkou milovníků Máchova díla. Však mu také město prokazuje patřičnou úctu – projdeme se tu po Máchových schodech postavených padesát let po básníkově smrti, kolem Máchovy sochy od Václava Blažka, vytvořené ještě o další půlstoletí později, mineme Máchovo divadlo, sejdeme Máchovou ulicí, zajdeme do knihovny K.H. Máchy, kde si můžeme vypůjčit jeho nesmrtelnou báseň Máj, po níž se tu zase jmenuje kino. Je tu i původní Máchův hrob, u západní zdi ve spodní části starého hřbitova (v roce 1939 byly Máchovy ostatky převezeny na pražský Slavín), a od roku 2010 i Máchova socha na Mostné hoře – odlitek z téže sádrové formy Josefa Myslbeka, ze které před více než sto lety sochař odlil první sochu zdobící od té doby pražský Petřín. Tím ale máchovské putování teprve začíná. Musíme přece zajít i Na Vikárku, do Máchovy pietně uchovávané světničky s expozicí o jeho nejen litoměřickém životě, se sádrovým odlitkem jeho lebky, replikami nábytku i Máchova pláště… Pak ovšem nesmíme vynechat ani návštěvu Dlouhé ulice, kde nás, zhruba uprostřed, bude zajímat poněkud vystupující dům s bílou fasádou. Tady, u justiciára Durase, Mácha pracoval. Nalevo od křižovatky zase stávaly ony osudné stodoly, které Mácha tak statečně hasil a za křižovatkou býval hostinec Kocanda, kde zase hasíval žízeň. Poslední výprava nás zavede mimo město, na vrch s dominantním křížem na temeni, na Máchův oblíbený Radobýl. Dnes je sice těžební činností pozměněn jeho tvar, ale vrchol je stejný, jako býval v době, kdy tu Mácha okouzleně hleděl do kraje. A ani onen mámivý horizont se příliš neproměnil. Dodnes člověka bere za srdce.

„Ano, poutník viděl Paříž,
poutník se klouzal Pyrenejí,
poutník jedl hnízda salangan
a nyní - poutník poznává domov a nemůže dál ...".

Autor textu: Rostislav Křivánek