Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   LITOMĚŘICKOHRADY A VRCHOLY   >   Nejkrásnějším údolím za mlýny, kaštany, Smilem a čedičovým králem

Nejkrásnějším údolím za mlýny, kaštany, Smilem a čedičovým králem

Zahrada Čech se pomalu obléká do zářivých barev podzimu, takže je nejvyšší čas podniknout nádhernou cestu proti proudu potoka, ke kterému skrze starobylé olše a javory pronikají zlatavé paprsky svatováclavského slunce, jít cestou krajánků a prášků kolem náhonů a mlýnů, po důstojných kamenných schodech, pod klenbami viaduktů, vystoupat k mohutným zdem starodávného sídla, kolem kamenných moří vyšplhat se až na vrchol neprávem opomíjeného krále a užasnout nad krásou Zahrady Čech, kterou je odtud vidět bezmála celičkou, štafírovanou do zlaté, červené a svítivě žluté. Je zkrátka čas projít Oparenským údolím až na vrchol Lovoše.
ObtížnostVhodné pro: Pěší turisty

Informace

Chvála podzimu

Ať už dáváte přednost krátké nebo dlouhé výslovnosti, je Oparenské (zhusta pak i Opárenské) údolí nejslavnější úžlabinou Zahrady Čech, ba celého Českého středohoří. Kdekdo o něm slyšel, ale zase už ne tak mnohý se do něj skutečně vydal. A takový někdo o moc přišel. Je tu nádherně v každé roční době, dokonce i za mlhy a deště, slunce ovšem tenhle kout světa povyšuje na útěšný klenot, na nervové lázně. Právě podzimní čas, kdy stromy i keře propadnou módě divoce barevných účesů a ranní mlhy nerady ustoupí zářivému babímu létu, je tu ovšem sezónou vrcholnou. Tak tedy – kudy kam? Východištěm nám buďtež Malé Žernoseky, k jejichž jménu se ještě dostaneme. Sem se můžete dopravit po kolejích, po silnici, ale také po vodě, přívozem z protějších Velkých Žernosek. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů, z nichž dva a půl jsou dosti přísným stoupáním, které je ale bohatě odměněno. Žluté, zelené a modré turistické značky budou nám postupně průvodci, od břehu Labe až na vrchol Lovoše nás ale také povede nejstarší naučná stezka v Českém středohoříNS Lovoš. Tak – už víme, že nezabloudíme, a můžeme vyrazit.

Krajinou kamenných žernovů a jedlých kaštanů

Proti nám spěchá do náručí Labe Milešovský potok, omílaje pravěké horniny, které jsou v takové míře odkryty už jen v nedalekém kaňonu Porta Bohemica. Cestou tu a tam zahlédneme (třeba na svahu klesajícím od hradu Oparna do údolí) kamenná seskupení čalouněná hebkým mechem. To jsou pozůstatky pradávné těžby křemenného porfyru, ze kterého se vysekávaly žernovy, tedy mlýnské kameny. Prováděly se tu prostě „žernov seky“ – a odtud slíbený příběh názvu obou obcí na labských březích. Po necelých třech kilometrech odbočuje vlevo do vrchu žlutá značka. A protože jsme povahy romantické a žádní lenoši, vystoupáme pár set metrů, jen pro ten úžasný pocit, že kráčíme po Císařských anebo také Psích schodech z 19. století. Prosím? Že je to málo? Dobrá, tak se při cestě po schodech budeme rozhlížet po okolním stromoví. Kaštany. No, a protože je říjen, hemží se to v podrostu chundelatými koulemi spadaných plodů. Běžné? Kdepak, tyhle plody jsou totiž jedlé a vy si z nich můžete připravit slavné „pééčenéé káštanýý“. Plody kaštanovníku setého odlišíte od běžných kaštanů snadno – mají jiný tvar a jsou zakončeny malým „ocáskem“ a ostatně i sama pichlavá číška vypadá na první pohled jinak.

Za klapotem mlýnských kol

Vrátíme se zpět do údolí a půjdeme k prvnímu mlýnu. Tedy… my už jsme vlastně jeden minuli, ten Valnochův na kraji Žernosek, ale po tom do dnešních dnů zůstaly jen zbytky náhonu. Ano, v tomhle nedlouhém údolí stávalo dříve hned devět mlýnů. Ještě než dojdeme k dalším, Císařskému a Havelkovu (dnes je tu camp), sáhne na nás smrt. Tu vyzařuje morový kámen s vyobrazením kříže a nápisem, který praví, že pod kamenem, v morové šachtě, byly roku 1680 pohřbeny oběti černé smrti. A vtom, jakoby se některá z těch duší velebně vznesla k nebi, proletí nám nad hlavou čáp černý. Jestli znáte důstojnějšího a krásnějšího ptáka, pak já ne. Z Pracharovského mlýna nezbylo vlastně nic, zato ten další, zvaný Černý nebo Černodolský či ještě Vavřincův, nás vítá vlídně rozevřenou náručí. Z otřesné ruiny stal se v posledních letech nádherně rekonstruovaný mlýn s penzionem i restaurací a dětským hřištěm, kde si úlevně odpočineme a ukojíme hlad i žízeň. Nenapravitelní chodci se tu mohou vydat dál po modré až k Oparenskému nebo též Konrádovu mlýnu, (dnes krásně rekonstruované středisko Turistických oddílů mládeže) a po zelené se vyšplhat ke zřícenině hradu Oparno.

K prastarému hradu a na vrchol Lovoše

My ostatní zůstaneme věrni naučné stezce a nahoru, na Oparno, si jen odskočíme po vpravo stoupající zelené. Proč? Inu abychom se opřeli o zbytky kamenných zdí a poprvé dychtivě pohleděli do kraje a nechali si duchem Smila z Vchynic našeptávat, jaké to tu bývalo koncem 13. století. Pak zase zpátky na stezku a údolím mezi domky vesnice Oparno až k autobusové stanici a odtud… ano, je to tady… vzhůru na Lovoš. Nejdříve nás čeká výstup na Lovošovu menší sestru, Kybičku. Odskočit si pár metrů na její vrchol, k Panenským kamenům, znamená vstoupit rovnýma nohama do pověsti, neboť tři mohutné kameny jsou vlastně tři nebohé sestry, které se dlouho nevracely z jahod, pročež si jejich matka neuváženě povzdechla – bodejž byste zkameněly, což se vzápětí stalo. Poučeni ohledně nerozvážných kleteb, šplháme na vrchol čedičového krále Lovoše. Koho nepotěší, že tu čeká turistická chata s občerstvením, ať zvedne ruku. Občerstveny ovšem budou především oči, a to kruhovým rozhledem – skoro celé České středohoří, labské údolí, Lovosice, Litoměřice, Píšťanské jezero, dokonce Bezděz a Ještěd! Člověku se odtud nechce, ale musíme zkrátka zpět do svých všedních životů. Dolů vede několik cest. Všechny začínají cik cak zelenou značkou. Jedna, ta žlutě značená, nás přes Císařské schody dovede, kde jsme už byli. Druhá dál sleduje zelenou až na úpatí kopce, k rozcestí, kde se rozdvojuje a slyší na jméno . Směr vlevo nás dovede zpět do Malých Žernosek, směr opačný do Lovosic.

Autor textu: Rostislav Křivánek

MAPA - Nejkrásnějším údolím za mlýny, kaštany, Smilem a...