Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   LITOMĚŘICKOHRADY A VRCHOLY   >   Toulky Zahradou Čech: Za Janem Žižkou až na horský štít

Toulky Zahradou Čech: Za Janem Žižkou až na horský štít

Dnes nás čeká výprava na Žižkův milovaný hrad, ale také zdolání jediného českého horského štítu, který kupodivu není někde v Krkonoších, ale tyčí se do výšky pouhých 451 metrů nad mořem a shlíží na půvabnou obec Třebušín. Nahoře si ale budete připadat jako někde na Triglavu.

Informace

Na Žižkův Kalich

Až přijedeme do Třebušína, povedou nás spolehlivě značky. Držme se žluté, a abychom chytili ten správný směr, sledujeme zároveň i navigaci na parkoviště Kalich. Ano, někdejší Žižkův hrad Kalich je totiž prvním ze dvou našich dnešních cílů. Čeká nás putování ve tvaru osmy. Šipky nás dovedou až k třebušínskému hřbitovu (pokud máme auto, tady je ideální ho nechat) a dál šlapeme nádhernou luční cestou kolem lesa. V Zahradě Čech není nouze o výhledy – my se už tady, pod kopcem, budeme kochat především pohledem na nenápadnou Trojhoru (náš druhý cíl), která za našimi zády dozírá na celé třebušínské údolí. Cesta zvědavě pronikne do lesa, stoupání je sice setrvalé, ale mírné, tuhle část putování s námi mohou absolvovat i ti, kteří nejsou zdatnými turisty. Pod vrcholem Kalicha žlutá značka pokračuje rovně (za chvíli po ní půjdeme dál), my ale odbočíme pod diktátem žluté vrcholové značky a jdeme vzhůru, na Kalich. Když jsem tudy v těchto dnech šel, musel jsem někde zakopnout o časový kámen, protože náhle byla cesta plná otisků kopyt koní, mezi stromy se neslo bušení kladiv, skřípání lopat a vrzání pil… Malér, říkám si, propadl jsem se do patnáctého století jako pan Brouček. Až mě chytnou husiti, hned mě začnou dusiti. Nahoře jsem ovšem seznal, že na hradě sice panuje čilý stavební ruch, ale chlapíci v montérkách opravdu nejsou z Žižkova vojště. Probíhá tu stavební zajištění zbytků hradu. Kupodivu je to báječný zážitek, protože člověk může být přímo u toho, když se obnažují zanesené základy a zbytky stěn, prostor hradu je prokácen od náletů, pozůstatek klenutého sklepa se čistí… Z Kalicha toho mnoho nezůstalo, ale ten prostor je úžasný. Stačí trochu přivřít oči a vidíte vznosné věže, hlásku, budovy paláce, bránu a tam na odvráceném konci temene kopce i někdejší předsunuté opevnění. Co ovšem zůstalo neměnné, to je úchvatný výhled, který učaroval i nemilosrdnému hrdlořezovi a ryzímu pragmatikovi Janu Žižkovi, a to dokonce natolik, že se začal psát Jan Žižka z Trocnova a na Kalichu. Z okraje skalního suku, na kterém stávala obytná věž, je vidět daleko do Čech, až do rovin za Řípem a především věnec severní části Českého středohoří s táhlým hřebenem Dlouhého vrchu, Špičáku a Spáleného vrchu. Od rozeklaných skalisek na západní straně hradu je zase dokonale vidět protější vrch Panna, pojmenovaný podle hradu, který tu jako opěrný bod v boji proti Žižkovi vystavěl Zikmund z Vartenberka – když ty máš Kalich, já budu mít, ve jménu Bohorodičky – Pannu, řekl si nejspíše pomahač Lišky Ryšavé. Až vstřebáme atmosféru místa a užijeme si výhledů, bude nejvyšší čas vydat se zpátky a na rozcestí začít sledovat žlutou, tentokrát ve směru doprava. Tady už je cesta o poznání užší a místy docela strmá, takže si můžeme blahopřát k dobře zvolenému směru okruhu.

Od nádherné kaple vzhůru k nebesům

Brzy se vynoří Třebušín, který už dobře známe z výšky Kalicha. Najdeme tu domky nejrůznějšího stupně lidského vkusu, ale za srdce nás bezesporu vezmou nádherné korálky lidové architektury, podstávkové domy, které právě někde tady začínají svou nevelkou říši sahající na sever až do Lužice a Saska. Vynechat kostel sv. Mikuláše by byla chyba. Otevřen je sice jen o mších, ale stavba sama o sobě je opravdu úchvatná. A nejsilnější estetický vjem budí kaple sv. Jana Nepomuckého s nádherně, až dientzenhoferovsky, prolamovanými profily. Celou tuhle krásu vystavěl litoměřický architekt Octavio Broggio, na kterého se ve výčtu největších géniů barokního stavitelství rádo – a zcela neprávem - zapomíná. Z Třebušína stoupáme nejprve lukami a pak lesem, stále věrni žluté značce, až k rozcestí Trojhora. To už jsme jen pět set metrů od vrcholu. Ovšem pozor – teď to teprve začne – dál ať se vydají jen zdatní poutníci, kteří se nebojí při stoupání používat i ruce. Strmým kamenitým svahem se vydrásáme až na vrchol a ustrneme v němém úžasu. Je to vážně horský štít! Čedič tu, jak je jeho krásným zvykem, tvoří mohutné provazce, snopy a varhanní píšťaly a my před sebou vidíme doleva se stáčící, asi sto padesát metrů dlouhý ostrý hřbet spícího draka. Skalisko má hřebínek široký často jen necelého půl metru, na každou stranu sráz. Vysokohorský pocit se dostaví okamžitě. Obezřetně, pamětlivi nutnosti alespoň tří pevných bodů, překonáme celý štít a uchváceni necháváme oči plout v neskutečném kruhovém výhledu. Vidíme teď Kalich úplně jinak, vidíme i jeho protiváhu Pannu a přesně uprostřed mezi nimi propichuje mračna věž na Bukové hoře. Majestátní Sedlo, nejvyšší vrch severního středohoří (na ten se vydáme někdy příště) přehlíží své hornaté panství a nám je blaze, protože u toho můžeme být. Sešplháme a po žluté dojdeme příjemnou lesní cestou až k silničce, po které se dáme doprava (žlutou necháme běžet do Staňkovic) a stále pravotočivě stočíme se postupně zpátky do Třebušína. Sakumprásk nějakých devět kilometrů – ale jak krásných!

Autor textu: Rostislav Křivánek