Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   LITOMĚŘICKOHRADY A VRCHOLY   >   Toulky Zahradou Čech: Cestou přátelství ke koruně královny hor

Toulky Zahradou Čech: Cestou přátelství ke koruně královny hor

Málo platné, Milešovka je královna. Vždyť která jiná hora vysoká ani ne 840 nadmořských metrů mívá každou chvíli hlavu v mracích? Po staletí se jí říkalo Hromová hora. A kdo na ni vystoupá, pochopí proč.

Informace

Počasí se tu dokáže změnit během pikosekundy, přestože jen o sto metrů níž se zas tak moc neděje. Inu, copak my obyčejní poutníci víme, co táhne hlavou královny…

Od moderní kaple „nahoru“

Na Milešovku se dá vystoupat po čtyřech různých cestách. Ty z Černčic a z Velemína jsou značeny modře, ty z Milešova a Bílky zase červeně. Nádavkem je možné putovat ještě ve žlutém duchu ze sedla Paškapole a připojit se k modré. Pokaždé je to silný zážitek, protože všechny ty cesty jsou krásné. Já mám nejraději tu z Bílky, a hned vám prozradím, proč. Bílka je totiž pozoruhodná vesnice. Jednak tu končí silnice, a už to je znamením výjimečnosti, a potom – lidé, kteří tu žijí, jsou prostě skvělí. Vážně – zvelebují obec, co jim kapsy i síly stačí a ještě uvažují v časových souvislostech a nejsou lhostejní k vlastní minulosti. Tak třeba už jen kaplička sv. Václava uprostřed návsi (na které se rok co rok o víkendu nejbližším svátku českého světce pořádají báječné, pestré a velmi domácké svatováclavské slavnosti). První byla postavena už roku 1639. Druhá ji nahradila zhruba o sto let později a vydržela až do šedesátých let minulého století. A ta třetí? Schválně, až tudy půjdete, zeptejte se někoho, kdo právě seká trávník, nebo sedí na lavičce – bude rád, že se může pochlubit. „Krásná, že jo? Stojí tu od roku 2000 a navrhnul a prosadil ji pan architekt Nosek, ten bydlí támhle v tom stavení,“ uslyšíte nejspíše. A pak možná ještě ze zdvořilosti: “Tak jdete nahoru, co?“ Ano, z Bílky chodí většina lidí „nahoru“. My se ale ještě trochu porozhlédneme po okolních polích a lukách, stojí to totiž za to. Bílští před nějakými dvaceti lety začali budovat Cestu přátelství. Oslovili sedm českých a sedm německých sochařů, aby spolu s nimi oslavili smír mezi německou minulostí a českou současností obce – ano, až sem totiž sahají Sudety. Pod záštitou prezidenta Havla (taky jednoho z řady výjimečných českých Václavů) se do luk a podél cest rozeběhly pozoruhodné moderní sochy. Možná má někdo jiný vkus, ale každý musí uznat, že umění do krajiny patří, zejména chce-li něco sdělovat. A tak u cest z Bořislavi a Černčic natrefíte na kamenné obry představující Zvonici, Poutníka v cizině, Anděla, Palmu, kříž nebo Volání hory. I naši cestu na Milešovku lemuje úchvatné židlořadí – obří kamenné židle s vytesanými souřadnicemi míst, která ovlivnila naši minulost.

Kořenovou cestou do království mraků

Výstup na Milešovku je daleko příjemnější, než by člověk čekal. Zátočivá vinoucí se cesta stoupá nejprve březovými hájky a potom fantaskní kořenovou stezkou, nad níž se zdvihají houževnaté a podivuhodně pokroucené kmeny stromů. Do krajiny není téměř vidět, stoupáme jakýmsi stále se měnícím tunelem větví. O to větší je vrcholový efekt. První dojem je vysloveně sci-fi, protože z bujné vegetace vykročíme mezi hejno meteorologických satelitů, přes které je vidět daleko do kraje, takže to trochu vypadá, jako bychom byli na nějaké orbitální stanici ve vesmíru. Pod turistickou chatou s vyhlídkovou restaurací a galerií je zábradlím chráněná plošina. Rozhled odtud se ani nebudu snažit popsat, je dokonalý. Byl jsem tu v zimě, v dešti, v mlze, za bezmračného nebe… pokaždé je to ohromující – ať už vidíte daleko do kraje, nebo necháváte mlžnou oponu, aby vám odhalovala, co ona sama zvolí. Kdo ale chce ještě víc, vystoupá na věž bělostné observatoře, která viděna z dálky, tvoří nezaměnitelnou korunu královny Milešovky. Odtud je výhled kruhový a obsáhne Krušné hory i celé České středohoří.

Milešovské dominanty

Zpátky se lze vrátit stejnou cestou, ale kdo vykoumá dobré spojení, může si dopřát sestup na odvrácenou stranu hory. Třebas přes Paškapole dobrodružným výstupem na Kletečnou, třebas do Velemína, anebo do Milešova. Poslední volba je veskrze zajímavá, protože malebnost Milešova na pozadí úchvatného kužele Milešovky je zcela mimořádná. Projít obcí a zastavit se u dvou dominant je skvělé, ale dost možná ještě větší zážitek je vyšplhat do protějších strání a popást oči na už zmíněném panoramatu Milešovky, Kletečné a oněch dvou milešovských dominant – zámku a kostela sv. Antonína Paduánského. Barokní zámek hrdě shlížející z mohutného skalního suku sice není přístupný, sídlí tu léčebna dlouhodobě nemocných, ale jde o tak zajímavý komplex budov, že litovat rozhodně nebudete. Baroko tu vůbec vybíhá z obce do krajiny velmi rozmařile - na úpatí Šibeníku najdete půvabný barokní letohrádek a o kus výš i kapli Kalvárie s pozoruhodným sousoším. Sochy na vás ostatně čekají i dál od obce – sv. Antonín Paduánský u silnice na Kocourov a sv. Vojtěch směrem na Štěpánov. My jsme ale zatím stále ještě v Milešově a cestou ke kostelu projdeme kolem rozsáhlého zámeckého hospodářského dvora se dvěma barokními bránami, kde v 19. století fungoval pivovar, a už nás čeká mimořádně spektakulární kostel. Svatý Antonín z Padovy, patron cestujících, žen, dětí a seniorů, pomocník při ztrátě ztracených věcí je tu oslaven nádherným barokním chrámem z dílny slavného Antonia della Porty. Stavba korunuje malé návrší a působí jako loď plující krajinou. Monumentální přístupové schodiště a dva gigantické kaštany nás uvedou ke stavbě, která je, jak to umělo snad jen baroko, dokonalou ozdobou celého údolí. Královna Milešovka má prostě opravdu nádherné okolí, které stojí za to důkladně procourat.

Autor textu: Rostislav Křivánek