Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .

Home   >   LITOMĚŘICKO   >   Toulky Zahradou Čech: Cesta časem na zámku mnoha tváří

Toulky Zahradou Čech: Cesta časem na zámku mnoha tváří

Procházet se parkem ploskovického zámku je podivuhodný a chvílemi skoro magický zážitek. Stopy času jsou tu patrné na každém kroku.

Informace

Ať člověk zabloudí kamkoli v tom skoro osmihektarovém království vzácných stromů, rybníčků, alejí, kašen, umně stříhaných keřů a stinných zákoutí, vždycky se mu po chvíli odněkud vynoří ušlechtilá budova zámku, který jakoby rozpřahoval štíhlé, dlouhé ruce tvořené arkádovými galeriemi a objímal park, jehož je korunou. A ze všech stran je to pohled povznášející, jitřící fantazii, vonící historií.

Brouzdá-li člověk kolem, spodního rybníka, dopřávaje si stínu cizokrajných zeravů, kaštanovníků, jírovců, javorů, platanů anebo obřích a důstojných paulovnií, může se mu stát, že náhle zaslechne kola kočáru, ve kterém přijíždí na obhlídku velkorysého stavebního díla pozoruhodná žena své doby, velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská. Lokaj, který jí právě pomohl z kočáru, překvapeně zírá, protože velkovévodkyně nemíří do stinných komnat zámku, ale rázným krokem spěchá do spodní části parku, aby osobně dohlédla na pokrok při vytváření zdobných umělých jeskyní. Je jaro roku 1729, práce se pozvolna chýlí ke konci. Ploskovický zámek je Anninou vizí, jejím snem, který sveřepě naplňuje. Lhostejno, co to stojí – musí to být nádherné. A bude-li nejhůř, účty se spálí a velkovévoda Gaston, poslední z medicejského rodu ať si pátrá, kolik že ho to všechno vlastně stojí. Povídá se sice něco o miliónu zlatých, částce doslova omračující, ale Anna Marie Františka nedbá. Sama vyplácí dělníky a pak odchází do vznikajícího parku, aby se mohla pokochat pohledem na dílo utajovaného stavitele (dost možná to byl sám Kilián Ignác Dienzenhofer). Vrcholně barokní patrový zámek vyvýšený o suterénní groty plné fontán a kašen, se vzdušnými galeriemi v podobě račích klepet…

Anebo když člověk stojí ve zdobném glorietu, nad nímž se vznáší zlatá císařská orlice, vidí pod sebou průčelí zámku a – služebnictvo běhá, okna se zavírají, zahradník narychlo vymetá poslední plevel z cestičky… Císařský kočár vypravený z Terezína od pražského vlaku právě vjíždí do areálu zámku. Za hlaholu přihlížejících vystupuje nejprve Její císařská milost, Marie Anna Karolína a hned za ní sám císař Ferdinand I. Dobrotivý, jinak též Ferdinand V. – poslední korunovaný český král. O pár chvil později už císař sedí ve své útulné pracovně a poslouchá raport správce svého letního sídla, zatímco císařovna, s hlavou zakloněnou, bez dechu sleduje malíře Josefa Navrátila, který na lešení právě dokončuje grandiózní malby na stropě jejího reprezentačního salónu. To už se píše rok 1853, zámek je přestavěn, vyhnán o patro výš, o patro, které teď obohacuje dosavadní výhradní barokní háv o prvky druhého rokoka.

Stoupaje po točitém dřevěném schodišti do druhého patra zámku, může návštěvníka zámku stejně nečekaně překvapit pocit, že ze sálu nahoře slyší rychlé nervózní kroky. Ve dveřích stojí paní Hana Benešová a tiskne si prst na ústa. Její muž, ministr zahraničních věcí, Edvard Beneš, místo aby na letním sídle ministerstva odpočíval, přechází od okna k oknu, usedá za stůl a zase vstává – mladé Československo se v roce 1920 na mezinárodním poli musí pěkně otáčet. A tak paní Hana schází po schodech, zdraví nás úklonem hlavy a jde se projít do parku, který po všechny doby byl - a dosud je – oázou klidu a harmonie.

Ploskovický zámek je tedy plný vzpomínek. A nejsou vepsány jen do zdí, jsou přítomny ve všech prostorách, v každé z místností, do kterých je návštěvníkovi dáno nahlédnout. To je totiž hlavní deviza zámecké expozice – ať už procházíte rytinkovým salónkem, dámskou ložnicí či pracovnou, jídelnou, císařovniným salónem nebo třeba ranním pokojem, ložnicí, či pracovnou císaře, máte neodbytný pocit, že si někdejší obyvatelé zámku jen odběhli, že tu někde jsou a za chvíli se zase vrátí k práci, ke čtení anebo k nedopitému šálku čaje. Tak obratně a autenticky jsou koncipovány expozice jednotlivých pokojů. Navrátilovy malby, vás nutí chodit s hlavou zakloněnou a očima obrácenýma vzhůru, vědomí výrazné české stopy podtrhují štukatérské práce Václava Levého a Josefa Effenbergera a přidá-li se fakt, že poslední významná přestavba zámku v polovině devatenáctého století probíhala pod vedením stavitele Jana Bělského a architekta Josefa Pokorného, nezbývá než smeknout před osvíceností Jejich císařských milostí, po pravdě, především císařovny, že letní sídlo v Čechách svěřili českým odborníkům a umělcům.

Navštívit Ploskovice je dobrý nápad už drahná léta. Tady probíhaly jedny z prvních nočních a kostýmovaných prohlídek a samozřejmě se tu dělají dodnes. Ploskovičtí ale přidávají další pozoruhodné akce a zážitky – divadla a koncerty v zámeckém parku (zažít tu operní představení s kulisou nasvíceného zámku je jedinečné), výstavy, prohlídky s princeznou pro děti, tradiční hradozámeckou noc, noci filmové hudby… Ostatně na www.zamek-ploskovice.cz je možné dokonale se zorientovat v nabídce akcí pro tento rok. Ale i kdyby měl člověk přijet jen proto, aby se prošel zámkem, chvíli se toulal parkem a pak se nechal vyděsit některou z pekelných kašen v zámeckých grotách, bude to vždycky zážitek, jakých je málo.

Autor textu: Rostislav Křivánek